Zdroj: Rostislav Stach
Ukázka z knihy ZA OPONOU NOCI - Dalibor Stach - 2012
Hledám to slůvko, které bych ti chtěl říct. Kutám ho v nejhlubších lesích, kde je divoká příroda vzájemného pohlcování. Často přemýšlím nad jeho neexistencí při ponorech mysli na dno oceánů pravd. Tesám
ve větách. Prach nechám plout po větru. Škrábu v barvách a prohlašuji to za obrazy. Pak se vše zastaví a nevytvářím nic, aby stopa nicoty
v tomto koutu Vesmíru po mé existenci byla minimální. Přestávám hledat. Odletěl jsem do hluboké samoty za pás v galaxii Jasmínového nebe na dno kráteru ticha, kam jen vstoupit mohou ti s čistou duší, prosti chtění a vlastnění všeho, včetně myšlenek samotných. Ti, co všechny své představy podrobí třem Aristotelovým sítům. Kráter leží přesně tam, kde se všechen pohyb alternativních Vesmírů zastavil. Jen pouhá všudypřítomnost. Pavučina světla v nicotě se rozzáří ve velkém třesku. Bezdůvodně. Nejjasněji. Světlo dává prostor charakterům energie formovat své složité struktury sebereplikace a zaznamenávání. Princip přitažlivosti, prostupující každý charakter, vítězí nad nicotou. Tam někde to slůvko leží. Není však slyšet, protože ho neunesu již vyslovit, ale když na chvíli přisedneš, bez jediného slova položím své myšlenky do tvého klína, pak zříš vše, co jsi neviděla a nevnímala
v návalu představ a předpokladů. Přečteš ta slůvka v anatomii samoty, že někdo jako ty obyčejně chybí. A to je jen odraz z toho slůvka, které jsem u tebe zanechal, když jsem se rozhodl odletět a cestu zpět jsem si
v paměti vymazal tím, že jsem přerušil obvody pro možnost návratu. Čekal jsem, že nalezneš cestu, tak jako jsem ji k tobě našel ve svém srdci. Teď jsem tu stezku přetavil ve vlaštovku a poslal po větru s nadějí, že co necháš svobodně plynout, se jednou určitě vrátí.
Zdroj: Dalibor Stach - 1936-1982
PROLOG
František seděl v hledišti divadla a pozoroval v tichu své nekonečné duše děj na jevišti. Tanec slov a pohyb emocí prostupoval celou jeho bytostí až do morku kostí. Pocity se v jeho duši rozdrnkaly jako melodie harfy. Kaleidoskop divadla ho vtáhl mocnou silou souznění, že si ani nevšiml, že sedí sám a andělé, kteří z jeviště naposled promlouvali, zmizeli za oponou noci.
„Kam odešli?“ pomyslel si František.
Rozhlédl se. Hlediště bylo prázdné a jeviště zhasnuté. Jen před oponou ležel zapomenutý hrnec naplněný božskou manou v podobě pro-vensálských špaget.
„Ti andělé měli ale naspěch, že zapomněli božskou manu pro obyčejné smrtelníky před oponou noci. Možná je to zkouška. Andělé přece nedělají věci jen tak – pro nic a za nic. Co když je ten hrnec taková vstupenka do nebe? Jen tak jednou za život na skok tam a zase zpět?“
František oplýval vlastností, která ho vždy katapultovala dál než všechny ostatní. Neměl v sobě píď strachu. Ani na vteřinu ho nenapadlo, že by to mohlo být všechno jinak. Prostě nepochyboval nad obousměrností vstupenky v podobě kouzelného hrnce. Něco mu uvnitř hlasitě říkalo, že se nejedná o cestovní kancelář domácí provenience, která vás bez mrknutí oka dopraví sice tam, kam chcete, ale na cestu zpět už s vámi jaksi nepočítá. Věděl dobře, že dokud se lidé nechají ovládat strachem a z druhé strany budou strach nahánět, nikdy nebudou svobodní
a nepohnou se z místa.
Odpoutal se z bezpečí židle vstříc novému dobrodružství a zkušenosti. Zvedl hrnec ze země a přemýšlel, jak se za oponu noci dostat. Všiml si schůdků z levé strany.
„Áááá! Tajný vchod.“
Šlo to hladce. Byla sice tma jako v pytli, ale vedlo ho nějaké světlo uvnitř hrnce, dost možná to byla i vůně špaget, že šel rovnou za nosem, až si všiml něčeho lesklého, co se odráželo na zemi. Byl
to anděl. Odpočíval na svých krásných křídlech. Františkovi se zatajil dech, protože to byl první anděl, kterého viděl takto odpočívat.
„Jé. Co to nesete?“ zaznělo vesele do tmy.
„Večeři?“ odvětil nesměle František.
„Vy se vůbec nebojíte, že jste přišel až sem.“
„Popravdě řečeno...“
„Zdržíte se chvilku?“
„Mohu?“
„Zatím si sedněte v naší nebeské kavárně, já se trošku upravím.“
František sice nechápal, co si ten přenádherný anděl v podobě ženy chce na sobě upravovat, protože vše bylo dokonalé, ale asi to tak mají stejně jako ženy na Zemi, pomyslel si. Uvelebil se v kavárně U tří andělů na gauči z obláčků. Nalezený andělský průvodce zmizel jako pára nad hrncem i s hrncem nedojedených špaget.
„Kruciš! Hrnec asi nebyla obousměrná vstupenka,“ pomyslel si František, ale nějak zvlášť to s jeho klidem nepohnulo.
„Co si dáte?“ vytrhla Františka z rozjímání andělská servírka.
„Máte nějakou specialitu?“
„Dnes máme v akci koktejl Odpuštění.“
...
