TEĎ v TEĎ

28.10.2020 Rozhovory


ZÁHADY ŽIVOTA - 2019


S režisérem Daliborem Stachem jsme si v minulém čísle povídali o jeho prožitcích klinické smrti a také tom, jak moc ho tato nečekaná zkušenost změnila. Svěřil se nám, že stejně jako mnozí lidé, kteří se ocitli až na samotném okraji smrti, mívá předtuchy a záblesky jasnovidnosti. Chtěla bych teď na náš předchozí rozhovor volně navázat. Je totiž ještě jedno téma, němž jsme spolu před nedávnem hovořili, a které myslím stojí za zveřejnění…

 

….

 

Pane Dalibore, zmínil jste se o tom, že jste se od dětství zabýval duchovními otázkami a později v pubertě ustavičně přemýšlel nad teorií, kterou jste nazval TEĎ v TEĎ. Co to znamená? A může být tato teorie, pokud se převede do praxe, nám všem nějak užitečná?

 

Všechno to začalo v roce 1989 otázkou mé kamarádky, která se mě při našich oblíbených filosofických debatách zeptala: „Kdy jsme?“ Bylo mi tehdy osmnáct let a musím říci, že mě tato jednoduchá věta úplně pohltila na několik příštích let.

 

Když se lidí zeptám, „kdy jsme,“ pravděpodobně mi odpoví jednoduše dnešním datumem. Jak jste tuto otázku vnímal vy?

Zajímalo mě, kdy jsme v daném přítomném okamžiku skutečně vědomě přítomní. Celé jsem si to nakreslil a později došel k poznání, že abychom vůbec dokázali být v „TEĎ“, musí ono „TEĎ“ obsahovat všechny varianty možností, které může v tu danou chvíli ten člověk udělat i prožívat. Jinak by to nemohlo fungovat. Chtěl jsem přijít na to, proč se každému z nás děje něco jiného a proč právě nás zasáhne zvenčí ta či ona událost. Došlo mi, že to, co se okolo nás nyní doslova zhmotňuje, se děje na základě našich dřívějších myšlenek, voleb a emocí, které jsme měli v některém z okamžiků TEĎ. Došel jsem k závěru, že někde musí existovat paralelní vesmíry obsahující veškeré možnosti výběru, které jsme v přítomném okamžiku měli. Velmi zjednodušeně řečeno, že někde v jiném paralelním světě se naše odlišná volba uskutečnila a nese její důsledky. Myslím, že každá myšlenka a volba, v níž je obsažena naše emoce, má mocnou tvořivou sílu.

 

Nad tím jste přemýšlel v pouhých osmnácti letech?

Ano. Dokonce jsem se snažil „teorii teď v teď“ přiblížit svým spolužákům na gymnáziu při hodině občanské výchovy. Rozuměl mi jen jeden spolužák, učitel to alespoň předstíral a zbytek třídy se na mě díval jako bych právě spadl z Marsu. Vzal jsem to sportovně, chápal jsem, že jejich myšlenkové nastavení je úplně jiné, než moje. Můj druhý obdobný pokus se odehrál na vysoké škole na hodině filosofie, a tam už jsem byl úspěšnější. Mého učitele teorie teď v teď nadchla natolik, že mi doporučil, aby o tom napsal svou ročníkovou práci. A já to udělal. Byl to rok 1992.

 

Proč vás téma přítomného okamžiku tolik nadchlo?

Protože se mi tím odkrylo mnoho souvislostí, které s momentem teď zdánlivě vůbec nesouvisí. Například jasnovidnost. Měl jsem možnost si ověřit, že za určitých okolností je opravdu možné spatřit události z minulosti, budoucnosti i momentální přítomnosti někoho, kdo je od nás vzdálený třeba tisíc kilometrů. V každém TEĎ jsou totiž obsažené všechny TEĎ, včetně jejich nesčetného množství variant. Jasnovidní lidé jsou schopni je spatřit.

Když se na vás lidé domluví a připraví vám nějakou nepříjemnou situaci, před níž není úniku, nemáte jinou možnost, než ji přijmout a tím daným okamžikem si projít. Zkrátka nemáte sílu realitu, (kterou pro vás vytvořily vnější okolnosti),změnit. Vaše možnost volby je ale v tom, jakou emoci a vnitřní postoj budete v té konkrétní chvíli mít. Ten druzí ovlivnit nemůžou, přestože se o to možná budou snažit. Možná vyvinou snahu vás rozčílit, ponížit, zastrašit. Ale vy tím momentem, který zahrnuje mnoho za sebou následujících teď, můžete projít s naprostým klidem a ovlivnit tím ta další, která přijdou až později. Chápete?

 

Věřím, že ano. Nejsem si však jistá, že to pochopí i čtenář, který se silou přítomného okamžiku nikdy nezabýval. Dokázal byste mi zjednodušeně říci, v čem nám všem může být teorie přínosná v běžném životě?

Jakmile si člověk uvědomí, že v přítomném okamžiku – a jedině v něm - jsou obsaženy veškeré možné varianty, můžeme během jediné vteřiny změnit všechno, celou realitu svého života. V jakémkoliv okamžiku máme možnost dosáhnout čehokoliv, po čem toužíme. Takže pokud jsme například obézní, tak se můžeme během lusknutím prstu rozhodnout, že to změníme. A přes mnohé následující teď se dostat až do fáze, kdy budete mít optimální váhu. Rozhodnutí za vás nikdo neudělá a jen vy vyberete, do kterého teď vstoupíte.

Jinými slovy – je před námi mnoho rozcestí a každé teď, které v životě máme, je zastávkou i směrovkou k tomu dalšímu. Je to tak? To je logické.

Ano. Pouze přítomný okamžik nám dává možnost cokoliv na svém životě změnit. Většina lidí ale pluje životem jako plankton, pouze se nechávají unášet vnějšími okolnostmi a zdůvodňují to tím, že nemají jinou volbu. Lžou sami sobě, když tvrdí, že něco nemohou změnit, protože to, co je trápí, není jejich volba. Říkají, že s tím nelze nic udělat. Ve skutečnosti mohou cokoliv. Já, když se teď rozhodnu, mohu opustit republiku a začít už za pár hodin někde jinde, s jinými lidmi, v jiné práci. A pokud se mi extrémně nelíbí, jak se mnou někdo jedná, mám volbu třeba opustit místnost. Nebo se s ním rozvedu. Přeruším styky. Dám výpověď. Možnosti máme, ale vidět je nechceme, bojíme se radikálních rozhodnutí. Pravdou ale je, že krok za krokem každý z nás dokáže změnit ve svém životě všechno, co mu nevyhovuje, i když jsou to občas řešení, která se nelíbí ostatním. Víte, když někdo tvrdí, že něco nejde, vždycky se objeví nějaký „hlupák“, který se zvedne a udělá to. Nikdo mu totiž neřekl, že je to nemožné…

 

To zní hezky, ale pokud si budu přát třeba vyhrát hlavní cenu ve sportce, tak je dost malá pravděpodobnost, že toho dosáhnu.

Záleží jen na vás, kolik teď do toho hodláte investovat a od toho se odvine vše. Když do toho dáte víc Teď než ostatní, vyhrajete.

Teorie teď v teď nemá být suchou teorií, nicneříkajícími slovy Dalibora Stacha, která čtenář po přečtení časopisu odloží. Jde o plné uvědomění, že jediné, co skutečně existuje, je TEĎ. Veškeré představy o budoucnost a to, co bylo v minulosti, je pouhý obraz všech možných variant teď. Vždyť i na situace, které jste bolestivě prožívali před deseti lety, se ve vědomém přítomném okamžiku díváte úplně jinak než kdysi. Máte odlišné emoce a zároveň i mnohem více informací o souvislostech, které jste předtím nebyli schopni vidět. Možná jste už dospěli i k poznání, že to, co se stalo, bylo nutné a nevyhnutelné, nebo že vás ona situace posílila a změnila. A také jste možná přišli na to, že jste za tu zkušenost dokonce vděční. Nejsou to jen slova. Američané zjistili, že teorie teď skutečně funguje, a dokonce ani kvantová fyzika nemá o existenci paralelních vesmírů pochyby.

 

A vy se domníváte, že komunikovat se svými „já“ v paralelních světech možné je?

My všichni jsme jakýmsi kvantovým generátorem myšlenek a v přítomném okamžiku máme schopnost tvořit. A já jsem přesvědčen o tom, že skrze naši vnitřní podstatu a myšlenky komunikovat s paralelními světy v meditaci možné je, pokud si to skutečně přejeme.

 

Jak podle vás tedy alternativní vesmíry, paralelní světy či reality, fungují a co je jejich smyslem?

Jsou úplně stejně reálné, jako náš svět. My tu naši realitu považujeme za jedinou a pravou. Omyl. Je docela těžké to pochopit logikou, ale náš svět se s alternativními vesmíry prolíná. My ale obvykle nevnímáme je a oni nás. V paralelních světech ale existuje Dalibor Stach, který se nikdy nestal režisérem. Dalibor Stach, co si nechal narůst dlouhé vlasy, protože se tak rozhodl. A v jiném Dalibor Stach ani není, protože se jako dítě utopil. V naší realitě je Dalibor Stach režisérem, dlouhé vlasy nemá a žije, protože ho z vody včas vytáhli a byl mu umožněn prožitek klinické smrti. A stejné je to i s vámi. Nebo se čtenáři. Každé rozhodování, při kterém jste cítili emoci, mohlo vytvořit jinou alternativní realitu, která si ve zdánlivě odlišné dimenzi žije dál vlastním životem. Naše duše je nedílnou součástí všech těchto paralelních světů, kde je naše „já“ právě přítomno.

Souvisí to, o čem dnes mluvíme, nějak s déjà vu? podle poměrně nové studie má tento fenomén neurologický původ a je způsoben určitými strukturami v mozku. Už mnohokrát mě ale po vlastním prožitku déjà vu napadlo, jestli to nemůže nějak souviset s nějakým vzkazem někoho (možná mě samotné) z jiného času nebo dimenze. Samozřejmě je to jen filosofická úvaha.

S déjà vu souvisí existence paralelních světů podle mne zcela bezpochyby. Z toho, co vím já, je déjà vu projev skrytého vlivu „světlé“ strany. Je to vždy dobré znamení, signál, že jdete dobře a vybíráte ta správná teď, která jsou v souladu s přáním vaší duše. V okamžiku, kdy máte déjà vu, jste spatřili, jak se nejméně dva alternativní světy, v nichž figurujete, prolínají do sebe. Jste pouhým pozorovatelem, nemůžete nic změnit, ale víte, že se to prolnutí dvou dimenzí stalo.

 

Co si mohu představit o „světlé straně, o níž mluvíte?

Jsou to vyšší světelné bytosti z jiných sfér, které „vidí“ mnohem dál než my a pomáhají nám skrytě v duchovním růstu.

 

Existují i nějaká špatná znamení, pokud je déjà vu tím dobrým?

Světlá strana vám nikdy nedává „špatná“ znamení. Ukazuje vám jen to dobré a pro vás přínosné. Existují však energetické bytosti, jako je například Motýlí muž, který vás někdy může upozornit na přicházející neštěstí, jemuž není možné se vyhnout. Je to zkrátka předurčeno.

 

Pokud vím, vaše maminka Motýlího muže kdysi viděla. Odvyprávíte mi ten příběh?

Moje máma měla jednou v noci sen, v níž jí navštívil Motýlí muž. Ocitla se v Jáchymově v Radium paláci na plese, kde byli všichni, kromě mého táty. (Ostatně jsem tam z určitého důvodu točil svůj film DIMENZE, ale to někdy příště.) Zahalená temná a obrovská postava Motýlího muže s ní nejdříve tancovala a pokynula, aby se šli projít a došli spolu na hřbitov, kde byl otevřený hrob, ze kterého vycházelo světlo. Máma se probudila úplně zpocená a vyděšená, protože to byl velice živý sen. Takový, na který se až do konce života nezapomíná. A týden na to táta zemřel. Jedna moje kamarádka, jejíž výpověď se mi podařilo dokumentárně zachytit, se s Motýlím mužem setkala před svou autonehodou.

 

Co se stalo?

Postava ji ukazovala konkrétní místo, kde se stane vážná nehoda. I po probuzení přesně věděla, kde to je. A přestože věděla, že tam hrozí nebezpečí, jednoho dne se tam skutečně vypravila. Místo ji jak silný magnet přitahovalo natolik, že se nemohla soustředit na nic jiného. Snažila se zjevení Motýlího muže racionálně překonat tím, že když byla zrovna nedaleko, vydala se tam. Bohužel tenkrát nebyla ve svém autě sama. V téže zatáčce, kterou jí Motýlí muž ukázal, do ní vlítlo protijedoucí vozidlo a přišel ohromný náraz. Její maminka byla v tak těžkém stavu, že pro ní přilétla helikoptéra. Těžká a rozsáhlá zranění ji posléze ohromně limitovala a později zemřela. 

 

A vaše kamarádka přežila bez úhony?

Vzpomíná si, že těžký náraz o volant „vystřelil“ její duši z těla rychlostí blesku. Náhle se ocitla mimo svou fyzickou schránku v úplně odlišné dimenzi, kde se potkala se svým tatínkem, který už byl po smrti. Přišel, aby ji přivítal a odvedl do dalších rovin bytí. Ona s ním ale jít odmítla, chtěla se vrátit zpět do života kvůli svým dětem. Chvíli se s otcem dohadovala, ale pak bylo její přání vyslyšeno. Přenesla se zpět do naší reality. Ještě pořád nebyla ve svém těle a začala křičet, když spatřila, jak se z její maminky, a teď cituji, stala „jen kulička kostí.“ Byl to pro ni strašlivý zážitek.

 

Vyčítala si, že tomu nedokázala zabránit?

Říkala mi, že i když věděla moc dobře, jak strašné znamení dostala, nedokázala mu odolat. Nebylo to zkrátka možné. Ani já si nemyslím, že tomu šlo zabránit. Motýlí muž je zkrátka předzvěstí onoho kritického teď, které už nám nedává žádnou možnost volby. Některá teď jsou „zauzlovaná“ natolik, že už v konkrétním okamžiku nemáme miliony možností (tak jako obvykle),ale máme jen jednu. Efekt takzvaných motýlích křídel, osud, chcete-li, nás v takovém případě dostane přesně na místo, kde máme být a v čase, které je nám předurčeno. A nám v takové chvíli nezbývá nic jiného než to celé přijmout. Zvolit emoci, s níž ten osudový moment přečkáme.

 

Jaká je tedy podle vás ideální emoce, pokud se dostaneme do situace, z níž není úniku?

Výborná meditační cvičení na tyto vypjaté chvíle nabízí Bhakti jóga. Učí nás prožívat univerzální lásku a procházet svá „teď“ i v těch nejvypjatějších situacích. Sice ne s klapkami na očích, ale je dobré udržovat se v trvalém klidu. Na to, co přichází, se nějakým způsobem povznést.



Do jaké míry nás ovlivňují „teď“ druhých lidí?

Samozřejmě velmi, pokud to dovolíme. Představme si všechna teď žijících lidí jako oceán. A když to někde začne bouřit, vy o tom sice nevíte, ale řítí se na vás třicetimetrová vlna tsunami, která k vám přes několik dalších lidí „dojede.“ Vidíme to na válečných konfliktech. Jeden jediný psychopat dokáže zbláznit celou svou zemi, a to jen proto, že my lidé nedokážeme své negativní emoce zpracovávat. Tsunami plné nejrůznějších emocí se přelévají všude okolo nás a není možné jim úplně uniknout. Dokonce dnešní evropské elity podněcují k těmto negativním emocím, když nechrání bezpečnost svých obyvatel. Jestli je někde na planetě problém, musí se řešit v místě, kde vznikl. Tím, že ho někam přenesete, ho neřešíte v daném místě, ale problém zatáhnete na místo, kde předtím nebyl. Jediná cesta je zavřít oči, soustředit se na svůj dech a v přítomném okamžiku si zvolit mír, klid a chránit si svůj prostor.

 

V čem tedy lidé podle vás dělají největší chyby?

Až příliš se upínají na svoji minulost, nebo sní o lepší a zářivější budoucnosti. Problém je v tom, že o své minulostí víme paradoxně jen něco málo. Jednotlivé události hodnotíme jen ze svého pohledu, ale celkový rozsáhlý obraz nám zcela uniká. Ve skutečnosti neznáme pohnutky těch, s nimiž jsme přišli do kontaktu, neznáme jejich vnitřní svět, jejich motivy ani aktuální psychický stav, v němž například vznikl vzájemný konflikt. Neznáme všechna jejich teď, která předcházela (a zároveň byla přítomná) v momentu, v němž jsme se s nimi setkali. A přesto věříme, že o tom, co jsme v minulosti viděli, slyšeli a zažili, víme vše. Když to hodně přeženu, známe sotva jedno procento celkového obrazu. Ale přesto minulost soudíme a stále jí věnujeme svou většinovou pozornost. Stejné je to i s budoucností. Existuje nesčetně variant naší budoucnosti, ovšem k nim je možné se dopracovat pouze přes naše vědomá teď. Na ničem jiném nezáleží.

 

Jaké důsledky to má?

Pokud se až příliš zaobíráme minulostí nebo možnými variantami budoucnosti, upínáme se ně a nezačneme aktivně pracovat s přítomným okamžikem, jsme duchovně uvízlí a naše životní energie stagnuje. Přitom každý člověk má obrovský dar – má možnost prostřednictvím svých myšlenek schopnost změnit celý svět. Ti, kteří se připravili o vlastní vůli a stali se dobrovolně „planktonem“ ve vodách vnějších událostí, se většinou trápí myšlenkou, že neznají smysl svého života. Jsou se vším, co mají, nespokojení a věří, že jim vytoužené štěstí přinese až sladká budoucnost. Věří, že budou šťastní, když splatí hypotéku, koupí nové auto, až budou mít víc peněz, až budou v důchodu a budou mít konečně čas na všechny své koníčky… Jenže to se nestane, a pokud ano, tak jen krátkodobě. Štěstí vám přinese jen a pouze vědomé prožívání přítomného okamžiku. V tom jediném možném teď, které máte, se můžete rozhodnout pro cokoliv. I pro to, že budete šťastní. I když pro to nebude viditelný materiální důvod.

 

Doplňte prosím větu. Nejsme šťastní, protože…

Neumíme žít sami se sebou v přítomném okamžiku.


Dobře, ale co to ten vědomý přítomný okamžik vlastně je? Většina z nás si svou přítomnost samozřejmě uvědomuje, ale nevidí v ní žádnou bránu do jiných světů a už vůbec ne vstupenku do ráje.

Je to moment, kdy můžete rozhodnout. Kdy si půjdete lehnout, jestli a kam pojedete odjedete na dovolenou, zda si budete číst knížku… Jiný tvořivý moment vašeho života neexistuje. Celý náš život tvoří nekončící série okamžiků teď, nekončící série okamžiků, kdy můžete být šťastní. Pořád to štěstí hledáme všude okolo sebe, ale neuvědomujeme si, že je to jen otázka našeho rozhodnutí v tomto okamžiku.

 

Smysl života je…

… v pochopení, že v něm máme možnost volby.

 

Jistě, ale k tomu, abych něčeho dosáhla, mi pouhé lusknutí prstů nestačí. Dojít ke kýženému výsledku nějakou dobu trvá. Pokud se TEĎ rozhodnu, že uběhnu maraton, pochybuji, že bych to bez letitého tréninku zvládla. Pouhé teď mi nestačí. Nebo se mýlím?

Mýlíte. Právě teď jste na křižovatce. Pokud se právě teď rozhodnete, že maraton skutečně uběhnete, je to jediná cesta, jak toho lze skutečně dosáhnout. Ano, neumíme fyzicky přeskočit v čase do roku 2021, kdy se postavíte na startovní čáru, i když v paralelním světě už nyní tato možnost existuje jen proto, že o ní TEĎ mluvíte. Teleportovat se neumíme. Ale ke všem cílům, zdánlivě nesplnitelným, vždy vede nějaká cesta skrze určité množství momentů TEĎ. Představte si svou minulost jako základnu jakési pyramidy a váš konkrétní cíl jako její špičku. Mezi nimi jsou okamžiky teď, které vás k cíli zavedou a čím blíže svému cíli budete, tím méně možností selhat ve zhmotňování vašeho úsilí budete mít.

 

Vraťme se k jasnovidnosti. Zajímalo vás někdy, jak je možné, že jste schopen spatřit věci budoucí události?

To víte, že ano. A přišel jsem na to, že to, co vidím, již zkrátka musí někde existovat. Už v dětství jsem dlouze přemýšlel nad tím, jak je možné, že jsem některé události, které se později opravdu staly, viděl dopředu. Jak se ukázalo, někdy jsem měl tyto „předtuchy“ i deset let dopředu a později se zhmotnily i do těch nejmenších detailů. Došlo mi, že budoucí teď existuje v teď, které právě prožívám v přítomném okamžiku. Jak bych vám to ještě přiblížil? Řekněme, že jsme společně ve hvězdárně a díváme se do vesmírného dalekohledu. I my v něm můžeme spatřit přítomné teď hvězd, které podle vědců už dávno neexistují. Vidíme jejich světlo, které k nám putuje dlouhé roky. V našem teď je tedy možné vidět něco, co se odehrálo třeba před milionem let (podle toho, jak daleko od nás daná hvězda je). Díváme se tedy na minulost, která se projektuje do přítomnosti a obojí se projevuje v jediném okamžiku. U pozorování vesmíru je to zjevné.

 

Co to má společného s jasnovidností?

Jasnovidnost je z mého pohledu schopnost člověka pozorovat svůj vnitřní vesmír a načíst z něj informace. V každém vědomém přítomném okamžiku je totiž obsaženo veškeré teď všeho, co bylo, je a bude. A dokonce i to, co kdysi mohlo být nebo co ještě být může. Všechny možné varianty. Většina lidí si zřejmě pomyslí, že je to velmi složité na pochopení, ale věřte mi, že pro jedince, kteří prožili klinickou smrt a už nahlédli do jiných dimenzí reality, je to mnohem snazší.

 

Jinými slovy, že minulost i budoucnost je nedílnou součástí přítomnosti.

Nejen to. Že v okamžiku teď existují i veškeré jejich alternativní podoby. Existuje v nich všechno, co se stát mohlo, (ale v našem světě nestalo),a zároveň všechno, co by se teprve stát mohlo. My všichni, na základě svých emocí, jednotlivých rozhodnutí a drobných krůčků tvoříme svá příští teď. Někde jsem dokonce četl, že vědci chtějí v rámci pokusů navázat komunikaci s lidmi žijícími v alternativních realitách. A protože se tak rozhodli v momentu teď, už jistě existuje paralelní svět, s nímž je možné toto uskutečnit. Nyní bude záležet na dalších teď, zda od svého záměru tito vědci neupustí. Opět totiž existuje celá řada možností. Nezbývá než doufat, že naše verze reality je právě ta, kde se něco takového v dohledné době uskuteční s pozitivním výsledkem.

 

Je teorie teď teď, o níž se v rozhovoru bavíme, totožná s jádrem knihy Eckharta Tolle - Moc přítomného okamžiku, nebo Tajemství od Rhondy Byrne?

Jádro a podstata jsou stejné. Vaše rozhodnutí v přítomném okamžiku ovlivní za určitých podmínek váš budoucí život. Problém je, že většina lidí si Tajemství vyložilo tak, že si jeho prostřednictvím přitáhnou do života auto, vilu a konkrétního partnera, ale nikdo z nich neřekne – jediné, co bych chtěl, je být šťastný. I když tahle magie Tajemství opravdu funguje, nepřinese dlouhodobý vnitřní klid. Spíš naopak.

 

Jak souvisí alternativní reality, o nichž mluvíme, například s reinkarnací? Říkal jste, že přítomnost, minulost i budoucnost existují jedině v přítomném okamžiku - teď. Znamená to, že právě teď někde existuje mé já z masa a kostí, které se narodilo kupříkladu ve 12. století a věří, že jediný svět, který existuje, je ten, který má na dosah ruky? Tedy že TEĎ na planetě zemi probíhají všechny události najednou?

Pochopila jste to správně. Kdyby tomu tak nebylo, nefungovala by regrese do minulých životů. Vy se totiž ze svého teď můžete přenést svými myšlenkami do teď ve svých jiných zrozeních. Pro nás je to pohled do minulosti, ale ve skutečnosti jste schopni prohlédnout si veškerá teď v životě konkrétního člověka. Duše nemá žádný kalendář, lidská měřítka, kterými vnímáme čas a prostor, neplatí.

 

Takže jestli to chápu správně, tak v paralelních světech právě teď žijí lidé tisíců podob, kteří jsou nedílnou součástí mojí vlastní duše. Ať už se jedná o všechny mé předchozí nebo budoucí inkarnace, tak i miliony odrazů mých současných já, které vznikly pokaždé, když jsem udělala nějaké rozhodnutí. Je to tak?

Ano. Od počátku stvoření až dodnes. A děje se to u každého z nás. V tom jediném okamžiku, který prožíváme právě teď, je obsaženo naprosto všechno. Je to klíč k bráně. 


Záhady života

Odběr novinek