Namířil jsem si to do centrálního konektovacího centra. Přistál jsem na budově ze skla, která byla, jako ostatně všechny budovy okolo, ve značném dezolátním stavu. V centrálním počítači jsem zjistil, že já a Vanda jsme poslední. Podlomila se mi kolena. Bylo to něco, co jsem nečekal. Musel jsem zjistit, co se vlastně stalo. Za pár minut jsem vydoloval i tuto informaci. Zjistil jsem, že došlo ke kontaminaci umělé výživy prudkým jedem, čidla sice včas informovala centrální počítač a ten dal příkaz k uzavření ventilů s následným odčerpáním výživy z rozvodů, ale jen dva ventily byly funkční. Zbyl jsem jenom já a Vanda. Krutá náhoda, nebo osud? Stal jsem se svědkem konce civilizace s tak nepřekonatelnou technikou, která překonala sama sebe. Měl jsem zlost a chtělo se mi všechno kolem sebe rozmlátit. Řval jsem jak pominutý. Když jsem se uklidnil, vrátil jsem se do autoplánu. Jediné, co jsem věděl s jistotou, bylo, kde mám Vandu hledat.

Letěl jsem k jihu a Slunce se mi i přes silové pole opíralo pěkně do oken. Po obloze létali ptáci. Nikdy jsem neviděl živé ptáky. Vždy to byly jen zdařilé repliky. Možná, že Tyrell vytvořil, předtím, než zemřel, repliky zvířat na jiné bázi. Tak jako vytvořil mou matku a tetu. Michaelu a Rachael.

Ale teď tu byli. Pluli si oblohou živí a svobodní. Byla jich celá hejna. Úplně mi to vzalo dech, jak jen je příroda mocná! A člověk se jen ve své pošetilosti zmítá od extrémů k extrémům. Jestli se vůbec o člověku v tuto chvíli dalo hovořit jako o druhu.

Vanda byla poslední nadějí, že lidstvo má jakousi pomyslnou šanci pokračovat. Prázdnota stvořila Boha. Bůh stvořil člověka. Člověk stvořil pocitovou virtuální realitu. Člověk tak zabil Boha. Bůh proto zabil člověka, aby mohla vzniknout prázdnota plná života.

Hledání Vandy mi ale komplikovala vegetace, která místy přecházela v neprodyšnou džungli. Někde nebylo ani stopy po zástavbě. Natož aby bylo vidět nějaké značení. Musel jsem se proto plně spolehnout na automatické navádění, které ještě fungovalo.

Právě svítalo, když jsem se svým autoplánem tiše dosedl na přistávací plošinu domu, který patřil Vandě. Při vniknutí do domu jsem spustil alarm, který nemohl nikoho vyburcovat k nějaké nepředložené akci. Objevil jsem místnost s virtuální kójí. Vanda spala. Ležela na bílé kožené pohovce. Nacházela se ve virtuálním spánku. Využil jsem toho a odpojil jsem ji od automatické výživy, vylučování a sejmul jí z hlavy pocitové virtuální zařízení. Sedl jsem si k jejím nohám a čekal, až se probere do reality, kterou bude jistě, stejně jako já, považovat nějaký čas za virtuální. Ty pocity jsem měl vlastně doteď. Jenže Vanda spala jako zařezaná. Rozhodl jsem se, že ji probudím.

"Vando! Vzbuď se! To jsem já, Dany!" snažil jsem se být úspěšný.

"Nééé!!!" začala křičet jako pominutá.

"Neblázni! To jsem přece já!"

"Nééé!!!" křičela se zvyšující se intenzitou, protože právě prožívala pocitový šok zhroucení virtuálna.

"Vando! To jsem já! Sakra! Byli jsme spolu léta s konektovaní! Vzpomínáš?!" cloumal jsem s ní.

"Nééé!!! Kde je můj ráj, Dany?!" ječela.

"Není! Zničil jsem ho!" zařval jsem, aby se uklidnila. Povedlo se. Vytřeštila oči a suše polkla.

"Co se stalo? Já chci svou rajskou zahradu!" škemrala.

"Zapomeň na to!" zvýšil jsem naposledy svůj hlas.

"Proč? Já chci!" byla umíněná.

"Nechej toho. Jsme poslední lidé na této planetě."

"Cože? Co to povídáš? Jak, poslední?"

"Byl jsem v řídicím středisku a tam jsem zjistil, že všichni zahynuli při havárii s výživou."

"Ne, to nemůže být pravda! Vždyť jsem byla spojená..."

"Kontakt jsi však navazovala jenom ty, kromě mě ti nikdo nevolal."

"Ano."

"Taky nemohl. Byly to jen obrazy. Nic skutečného."

"Co budeme dělat?"

"Nevím. Snad se pokusit dostat za silové pole a hledat v jiných oblastech. Musíme věřit, že vysídlenci přežili. Tady jsme definitivně poslední."

"Ale, co když ani jinde..."

"Tak na to ani nemysli!"

"Ale já nemohu jen tak jít. Tam venku... Nevím, co mne čeká. Jen samá nejistota."

"Tak to máš pravdu. A to jsi neviděla ještě tu džungli."

"Proč jsme nezemřeli spolu s ostatními?" plakala.

"Tak to bych také rád věděl," objal jsem ji.

"Dany, já chci zpět svou zahradu plnou květin a ptáků..."

"Tak to pojď ven. Svět totiž není to, co býval. Žádné kyselé deště s metanovými emisemi. Žádný radioaktivní spad z války. Venku na nás čeká víc než virtuální příroda."

"Co všechno mohlo být, kdyby nedošlo k velkému konektování s novou technologií Mikrocopalreality?"

"Tak to ti, holka, nedokážu odpovědět. Ale co se zdá být zřejmé, že stojíme na konci civilizace. Vím, že naděje umírá poslední. Vando, chci se tě zeptat. Zůstaneme spolu?"

"To jsem chtěla už tenkrát, jak jsem po tobě hodila sněhovou kouli. Pamatuješ si to vůbec?"

"Vybavuji si to naprosto zřetelně. Ale dost řečí. Měli bychom se vydat na cestu."

"Přijdeme o svůj ráj?"

"Ne. Vytvoříme si svůj vlastní. Ten elektronický šmejd je spíš samotným peklem."

"Nebylo to tak špatný. Mohli jsme být kdykoliv spolu. Byli jsme svobodní."

"Vando! Opak je pravdou. A jestli jsi zažívala stavy jako já, tak bys tohle nikdy neřekla. A teď pojď, ty moje Evo, je nejvyšší čas odletět."

"Vždyť jdu, ty můj Adame. Ostatně, vrátit se můžeme vždycky."

"Ani to nevyslovuj a ať tě to do zbytku života ani nenapadne! Už se nechci vracet. Chci se tě skutečně dotýkat, Vando. Milovat tě, mít s tebou děti. Chci normálně umřít a ne, bychom se zjevovali i po své smrti jako elektronické karikatury, co jsou zdánlivě živé. Nechci, aby naše podstaty byly degradovány na pouhou řadu informací. Je to hrozný."

"Dany? Máš strach?"

"Z čeho?"

"Že jsme jediní. Že je konec."

"Zatím jsme ještě nehledali. Až potom to můžeme prohlásit jako hotovo věc. Stále je tu naděje, že někdo přežil za silovým polem."

"Mohla bych vyřešit něco hned teď?"

"Nevím, co máš na mysli?"

Začala mě líbat. Nebyl jsem proti. Byli jsme již dlouho milenci ve virtuální realitě, ale dnes k tomu došlo a bylo to skutečné.

Pluli jsme oblohou nad krajinou. Vanda valila své krásné modré oči. Divila se všem těm barvám, které až kýčovitě příroda nabízela k podívané. Směřovali jsme do centra bývalé obrany kontinentu. Náš plán byl jednoduchý, odpojit pole od zdroje energie. Tím by se nám umožnil přístup do oblastí, které byly před dnem velkého konektování zaplavovány lidmi, kteří odmítali respektovat zákon o povinném připojení. Byla jen malá možnost, že by někdo žil v nehostinných oblastech, které byly před půl stoletím postižené nejničivější válkou všech dob. Ale naděje tu byla. Vyprchala však, když jsme více než dva roky cestovali z místa na místo, a našli jen trosky měst bez známek jakéhokoliv osídlení. Vrátili jsme se proto do oblasti bývalého silového pole. Dali jsme dohromady Vandin dům, abychom měli kde bydlet a za nějaký čas jsme čekali přírůstek do rodiny.

Letěl jsem toho dne pro materiál do centra Megacity. Cestou zpět jsem zahlédl nějakou zlatavou stavbu, která tam den před tím nestála. Nejdříve jsem si myslel, že jsem někde špatně odbočil, ale polohoměr ukazoval s neomylnou přesností.

Zamířil jsem k té stavbě. S přibližováním bylo stále zřetelnější, že se jedná o pyramidu. Byla mi povědomá z vyprávění mého otce. Ale cítil jsem, že už jsem ji někde přeci jenom sám viděl. Přistál jsem přesně před vchodem, cítil jsem naprosto jasně, kde ho hledat.

Dosednutí do trávy bylo měkké. Schodiště stoupalo ke vchodu pyramidy. Vystoupil jsem z autoplánu a začal šplhat nahoru. Když jsem byl těsně u cíle, někdo z útrob pyramidy vystoupil. Byla to dívka, kterou jsem znal z rodinného alba. Nemohl jsem se mýlit. Ale mělo to jeden háček, že ty fotografie byly přes půl století staré.

"Sofie?!" zvolal jsem.

"Nejsem Sofie."

"Jsi Sofii velmi podobná, kdo teda jsi?"

"Abych nebyla. Sofie je má matka."

"A jak se jmenuješ? A kde jsi se tu vůbec vzala?"

"Jsem Simona a přiletěla jsem proto, abych společně s tebou změnila běh událostí."

"Jaký běh?"

"Tady pro tebe něco mám. Patřilo to tvému dědovi."

"To znám."

"Nemůžeš to znát. Nikdy jsi to nemohl vidět."

"Znám to. Je to stroj času."

"Ty jsi...?"

"Řekněme, že jde o reinkarnaci."

"Sofie měla pravdu."

"K čemu nám to ale bude dobrý?"

"Musíš se vrátit."

"Vrátit? Kam vrátit? Domů?" nevěděl jsem s určitostí, kam tím směřuje.

"Musíš se vrátit do minulosti."

"Do minulosti?" vyjekl jsem.

"Do minulosti. Myslíš, že cestuji přes půl Vesmíru jen tak?"

"Ne, to ne. Ale kam se mám vrátit a proč?"

"Najdeš tvůrce pocitové virtuální reality a odstraníš ho."

"Cože? Mám zabít Johna Copalla?! Tvůrce společenského systému? Člověka, který byl zbožštěn dříve, než stačil odejít do věčných lovišť? To nemůžu!"

"Musíš to udělat. Už kvůli dítěti, které se tobě a Vandě má narodit. Věř mi, tohle není normální běh událostí. Došlo k časovému paradoxu."

"K čemu že došlo?"

"K časoprostorovému paradoxu. Jistě ti otec vyprávěl o tom, jak tvůj děda odcestoval do minulosti. Tam se podruhé setkal se Sofií. Potkal se však s Telesforem, což bylo jeho a vlastně i tvé předešlé Já. Tím, že pobyl příliš dlouho v jeho přítomnosti, přenesla se část jeho karmy na Telesfora. Došlo tak k poškození časoprostorového plánu událostí. Odstartoval se řetězec, který zapříčinil takové objevy, které vedly k pocitové virtuální realitě. Tato technologie měla být zvládnuta za normálních okolností až za pět set let a nedopadlo by to tak, jak to dopadlo. Teď je šance to změnit a poopravit trhliny souvislostí."

"Věř mi, že můj spánek od doby, co jsem pocitové virtuální realitě unikl, nebyl klidný. Chtěl jsem to všechno vrátit, ale chyběl mi tenhle prostředek, který jsi právě teď přivezla. Vrátím se do minulosti, aby všechno běželo, jak ty říkáš, podle Vesmírného plánu. Chci se jenom zeptat. Když zastavím Copalla, nebude potom válka?"

"Bude. To není v tvé moci ovlivnit ani změnit."

"Musím ho zabít?"

"Bylo by to nejbezpečnější řešení."

"Ale já nemohu jen tak někoho sejmout. Nešlo by to nějak jinak?"

"Jistě, že by to šlo, ale potřebujeme stoprocentní jistotu."

"Jistota neexistuje. Něco vymyslím. Kam že se to mám vlastně přesně přesunout?"

"Svůj cíl najdeš v kavárně Velryba, 14. prosince 1995. Musíš dávat pozor, bude tam i tvé minulé Já. Tvůj děda. Copall přijde pět minut před tím, než se z baru zvedne blondýnka, která v té době hlásila zprávy na stanici Nova. I když odejdou, čekej v kavárně do čtyř do rána, to budou právě odcházet z provizorního baru nedaleké koleje. Copall odjede první tramvají do hotelu Internacionál. Tvůj úkol je sledovat ho, abys to s ním v příhodném okamžiku ukončil. Tady máš zbraň. Pak se vrať, vteřinu poté, co odtud odletíš. Hodně štěstí, Dany."

"Nebudu zabíjet," vzal jsem si od ní jen přístroj pro přesun. "Bude to fungovat?"

"Bude."

Připadal jsem si, jak Alenka v pocitové realitě snů. Bylo mi nanic. Ruce se mi začaly chvět. Přesto jsem našel klávesu Start a trefil se do ní prstem. Zahlédl jsem modrý záblesk a v tom samém okamžiku jsem se objevil v Praze, nedaleko Velryby. Znal jsem to tu ještě z doby před pocitovou realitou, ale i za doby virtuální reality. Nechával jsem se sem často přenést, protože jsem se zde seznámil s Vandou na konektovací party show. Pak jsme si tu dávali milenecké schůzky.

Teď jsem tady byl doopravdy. Nechtěl jsem tomu vůbec uvěřit. Prsty jsem se mohl dotýkat omítek domů. Z děravého okapu jsem nabral dešťovou vodu a opláchl si opocený obličej. Namířil jsem si to do Velryby. Zasedl jsem za stůl a v okamžiku se přitočila číšnice.

"Dáte si?"

"Něco k pití."

"Ale co?"

"Co máte?"

"Pivo, alko, nealko, nebo libo nápojový lístek?"

"Pivo."

"Neznáme se odněkud?" zeptala se a měřila si mne pohledem od hlavy až k patě.

"Těžko, nejsem odtud."

Události ubíhaly, jak Simona předpokládala. Čekal jsem v poklidu na čtvrtou hodinu ranní. Zaplatil jsem svůj účet památeční pětitisícovkou po dědovi. Byl na ní první president svobodného Československa. Byla to klika, že jsem ji u sebe měl, protože jinak se má mise mohla nemile zkomplikovat. Nicméně, nestalo se tak. Dopil jsem své pivo a klidil se.

Byla čtvrtá a byl nejvyšší čas přesunout se na zastávku tramvaje, abych zde mohl odchytit Copalla. Netrvalo to dlouho, vypotácel se spolu s mým dědou. Když nastoupil, přisedl jsem si k němu a dal se s ním do řeči.

"Ahoj. Jsi John Copall?"

"Jo, to sakra jsem. Ale odkud to víš?"

"O tom bych s tebou někde rád pohovořil..."

"Nemám zájem! Právě jsem unikl jednomu úchylovi."

"Ani když ti řeknu, že jsem Danyho vnuk a přicházím z budoucnosti?"

"To zní zajímavě, ale přebral jsi."

"Ani náhodou."

"Dobrá. Pojedeme teď ke mně do hotelu Internacionál. Tam momentálně bydlím. Můžeme si popovídat, ale nejdřív mi dokaž, že mluvíš pravdu. Jsi sice trochu podobný Danymu, ale to nemusí nic znamenat. Dneska ti udělaj plastiku na každým rohu."

"To nebude problém," rozepnul jsem si koženou bundu a vyhrnul si košili, pod kterou jsem měl ukrytý důkaz své pravdy.

"Co to je?"

"Stroj času, pomocí kterého jsem přicestoval," odpověděl jsem bezelstně.

"Myslím, že ti mohu věřit, protože tohle jsem ještě v životě neviděl."

Tramvaj mezitím zastavila a my vystoupili. Prošli jsme hotelovou recepcí a skončili na pokoji Copalla. Náš rozhovor se protáhl do pozdního rána. Vysvětloval jsem, proč nesmí vyvinout pocitovou virtuální realitu. Nechtěl mi věřit, že by jeho megakomprimátor spolu s pocitovou virtuální realitou mohl způsobit něco jako konec světa. Snažil se argumentovat, že když na to nepřijde on, vynalezne to někdo jiný. Nechápal, že jeho metoda a technologie, kterou vyvine, je natolik revoluční a jedinečná, že když by ji neuskutečnil on, dojde k tomu až za několik stovek let, jenže už nedojde k tak totální fyzické a psychické závislosti.

"Chceš mi namluvit, že můj megakomprimátor na nulové bázi bude stavebním kamenem pocitové virtuální reality?"

"Jo."

"A chceš, abych nic z toho nevynalezl?"

"Jistě."

"Co se stane, když tě neposlechnu? Jaké máš právo měnit dějiny?"

"To ti nebudu vysvětlovat. Ale jedno je jisté. Já se teď vrátím a jestli bude všechno tak, jako když jsem odlétal do budoucnosti, vrátím se a zabiju tě, protože budoucnost má být jiná. Rozumíš, co jsem ti chtěl říct?"

"Myslím, že ano."

"Přesvědčím se," vyhrnul jsem košili. Spustil časoprostorový přemisťovač objektů a s těmi slovy odcestoval tam, odkud jsem přišel, přesně podle dohody se Simonou, aby nedošlo ke zbytečným omylům.

Vydržela čekat celou tu věčností protkanou vteřinu, co jsem byl pryč. Ani to nepostřehla, protože ten krátký úsek byl pro ni vyplněn jen jedním modrým zábleskem.

"Simono, jsem zpátky."

"Dobrá. Dej mi přístroj a můžeš se vrátit domů."

"Počkej. To je všechno?"

"Byl jsi úspěšný?" usmála se.

"Nevím. Snad. Říkala jsi..."

"Ohlédni se."

Udělal jsem, co po mně chtěla. Když jsem se pak podíval zpět, uviděl jsem jen, jak na zem dopadl její bílý šátek. Zvedl jsem ho a půda se otřásla. Pyramida se dala do pohybu a jak se objevila, tak také zmizela.

Zvedl jsem šátek a schoval ho do kapsy. Nastartoval svůj autoplán a vznesl se nad Megacity, které bylo ukryto pod vrstvou mraků. Představoval jsem si, co všechno se mohlo změnit. Transformovala se má budoucnost, nebo zůstala zachována tak, jak jsem ji ráno opouštěl? Kdo je má žena? Je to Vanda, nebo má bývalá snoubenka? Nebyl jsem schopen si na tyto otázky odpovědět. Vymáčkl jsem ze svého stroje maximum, protože mě hnala zvědavost. Bál jsem se toho, že já jediný sem do tohoto světa nějak nezapadám. Necítil jsem žádné kořeny souvislostí k této přítomnosti. Vybral jsem si jen jednu možnost stejného okamžiku, který měl být, podle Simony, pozitivní. Stará možnost zůstala ukryta na pozadí této aktuálnější chvíle. Nastala jiná možnost stejného okamžiku. Vesmír je tím, co se v něm rozprostírá od začátku do konce a to vše zároveň. Pohybujeme se po světle jako na nitkách tohoto neprohlédnutelného příběhu. Mizíme ve spirálách plynutí a čas jako takový vlastně neexistuje.

Zabořil jsem to na zahradě, o které jsem předpokládal, že je naše. Rozhlédnul jsem se a všechno tu bylo jiné. Strach mi nedovolil vystoupit, ale přístroje ukazovaly, že jsem doma. Sebral jsem odvahu. U dveří domu, který jsem nepoznával, jsem zahlédl Vandu, kolem které poletovali dvě malé děti.

"Dany, přiletěl jsi akorát na oběd. Vyřídil jsi všechno, co jsi chtěl?"

"Snad ano?" stál jsem jako tumpachový. Cítil jsem se jak po nejtěžší opici svého života.