Ukázka z knihy OÁZA V POUŠTI - Dalibor Stach - 2010
KAPITOLA I - Nalezené Světlo
Na základně Osud bylo živo. Dnes nastupovali nováčci, aby podstoupili několikaměsíční výcvik. Dychtiví, mladí, nepozorní a neklidní. Plní představ a předpokladů. Netušili, že to vše budou muset odložit, pokud budou chtít jednou pracovat pro společnost „Nalezené Světlo.“ Aula byla plná a ševelila mnohačetnou diskusí. Otevřely se dveře. Rázně, ale tak akorát. Vstoupil kapitán základny Letící. Aula ztichla. Nezvednul zrak a zamířil přímo ke katedře. Usadil se. Chvilku listoval ošoupaným notesem. Žáci sledovali každý jeho pohyb a čekali, co se stane dál. Napětí a ticho narůstaly. Najednou kapitán vyskočil, popadl křídu a přes celou tabuli napsal: „Vaše Raketoplány jsou nezničitelné!“ Pak se posadil zpátky
a nalistoval v notesu strany se jmény, které si nesourodě do bloku zapsal. Prostě jak mu přicházela jména a mezi to objevené principy vesmíru, které do bloku s oblibou zapisoval, tak se mohlo zdát, že to zkrátka není úplně za sebou.
Letící začal nahlas číst jména a hleděl vždy dlouze do očí každého nového žáka. Hleděl do každého bez předpokladů a vlastních představ, aby skutečně uviděl, jaké že to Raketoplány v sobě mají. Vždy pokýval hlavou, když každého zřel, což u každého žáka trvalo různě dlouho, od pár vteřin po minutu. Když byl v polovině a hluboce se zahleděl do očí mladé kadetky, z které tryskal život
na všechny strany, jak nikdy nekončící fontána, utrousil Letící poznámku: „To Ti to trvalo! Vítej zpět! Modrá Květinko!“ Kapitán pokračoval dál v předčítání jmen, jako by nic neřekl. Všichni však přemýšleli nejen nad poznámkou na tabuli, ale i nad tím, co vyslovil teď. Jsme nesmrtelní? Je tady ta holka nějak jiná než my ostatní? Souvisí to vše nějak s námi? Souvisí to nějak spolu? Jen Modrá Květinka se začala v sobě usmívat. Vnímala tu úžasnou hru, která měla za účel jediné, rozproudit myšlenky.
Zdroj: Dalibor Stach
„Dnešní hodina je u konce. Naučili jste se dvě věci. Vidět a slyšet princip všeho. Obé bylo v tom, co bylo napsáno a vyslovené. Druhou věc, co jste se naučili sledovat, je Váš vlastní tok myšlenek. Za domácí úkol je máte všichni zastavit. K tomu si zodpovězte jednu otázku, proč jste sem vůbec přišli? Zítra ráno pokračujeme,“ řekl silným hlasem Letící a zmizel kdesi v útrobách základny Osud, kde se řídily všechny záchranné mise ve všech vesmírech zároveň.
Čas plynul na základně jako voda. Někteří základnu opustili, protože zde nenašli, co hledali. Letící přijal po výcviku Modrou Květinku jako kopilota. Od první chvíle věděl, že umí létat ze všech nejlépe, ale že si na to musí rozpomenout a utišit v sobě touhy. Něco se dělo v jejich srdcích. Zabydlel se v nich zvláštní pocit sounáležitosti. Ani jeden o tom nemluvil. Dlouho se tomu uvnitř bránili. A tak mlčeli ve svém vnitřním světě a sbírali sílu si to povědět, co jejich duší začalo hýbat, co je začalo přitahovat k sobě s obrovským respektem a pochopením pro jejich cesty.
Letící opravoval v hangáru nějakou z tisíce podstatných součástek Tyrkysového Raketoplánu. Bez žádné z nich by nevzlétl a nikdy bezpečně nepřistál. Modrá Květinka přišla na smluvenou schůzku. Letící si říkal: „Teď seber odvahu. Řekni jí, co cítíš. Pochopí to.“ Nakonec neřekl nic.
„Sluší Ti to,“ znělo nesměle vzduchem.
„Dík,“ usmála se.
„Poletíme dnes?“
„Nemám tolik času.“
„Nevadí. Tak příště,“ usmál se Letící.
„Ty, kapitáne. Chci se zeptat.“
„Ano?“
„Na základně se říká, že jsi přežil havárii a že Tvůj Tyrkysový Raketoplán byl rozmetán na tisíce kousků. Je to pravda?“
„Je to dávno.“
„Fakt jsi havaroval?“
„Každý někdy havaruje. I Ty sama před výcvikem jsi havarovala. Když bych ovšem nechtěl havarovat, tak by se to nestalo. Za každý pád je zodpovědný každý sám.“
„A co se stalo?“
„Přítel mi nahrál do počítače špatnou sestupovou trajektorii
a místo na přistávací dráze jsem skončil na několik let v poušti,“ řehtal se Letící. Opravdu se tím velmi pobavil.
„Pěkná chyba.“
„Ani tak ne. Chtěl mou ženu a tak myslel, že když padnu do pouště...“
„Tě prkna, říkal jsi, že to udělal přítel? To nebylo moc přátelské.“
„Létali jsme spolu pro „Nalezené Světlo“ jako nováčci. Prošli jsme mnoho zkoušek. Tohle byla jedna z nich. Překvapivě po tom všem musím říct, že je to přítel. Bez jeho rozhodnutí bych se nikdy nemohl potkat s Tebou, protože bych byl někde jinde. Nezůstal bych zde na základně. Nezocelil by mne pád a pak následný pobyt v poušti. A to je dobré vědět. Nemohu se na něj zlobit, protože jednal v zamilovanosti. Když Ti život někde něco vezme, tak jen proto, aby Ti jinde dal. Je to v rovnováze. Ale to všechno mi došlo s léty. Zpočátku jsem to cítil jako nespravedlnost, ale nakonec jsem v sobě nalezl sílu odpustit. To byl největší vnitřní boj,“ usmál se Letící.
...
Zdroj: Dalibor Stach
