Zdroj: Jan Choura
Věnováno velkému podporovateli Petru Hrochovi Binderovi.
Kniha vznikla díky jeho finanční podpoře.
Ukázka z knihy MYSTIK Z VELRYBY - Dalibor Stach - 2014
...
Bylo to zvláštní proplout nekonečným vesmírným oceánem. Pamatuji si, jak mě oslnil světélkující plankton, kterému pozemšťané říkají hvězdy. Přistál jsem na jedné planetě u žhnoucí hvězdy, kde se rodí život. Rádio, na kterém má duše hraje, si mě přitáhlo na vzdálenost, kterou si v mysli nelze představit. Pouze v srdci. Vracel jsem se do těchto zapomenutých končin znovu a znovu. V mnoha a mnoha inkarnacích. Nejčastěji jako velryba, která se umí ponořit velmi hluboko a komunikovat na ohromné vzdálenosti. Vrátil jsem se i za cenu, že zdánlivě zapomenu vše, co jsem se z předchozích pobytů naučil. Ale cítil jsem, že je na cestě vždy mnoho znamení a pomocníků, kteří pomohou si rozpomenout. Poprvé se tak stalo s o rok starší Almajou.
Zdroj: Jan Choura
...
Pokaždé když nebylo počasí, tak jsme se s Almajou a ostatními cestovateli z galaxií scházeli na širokém mramorovém schodišti zadního vchodu domu. Schodiště sloužilo jako hlediště a prostor před dveřmi jsme proměnili na jeviště našich fantazií. Prostě takový malý amfiteátr. Jednou jsme dohráli hru na řemesla a přátelé z různých koutů vesmíru a jiných alternativních dimenzí se rozprchli domů na oběd. Zůstali jsme s Almajou sami. Svěřil jsem jí, nad čím dost často přemýšlím.
„Víš, co mi nedá spát? Kdo by tady byl, kdybych tady nebyl já? Představuji si toho někoho jiného, jestli by taky cítil to, co teď cítím já. Někdy nad tím přemýšlím tak intenzivně, že se najednou zvětším a mohu si lehnout na celou planetu. Ta pak letí celým vesmírem k těm všem hvězdám, které se najednou nezdají být tak daleko. Je to jako kosmická loď. Pak mě napadne, jestli bych takhle malý neměl nad takovými věcmi přemýšlet, ale vždycky když proletím celým tím vesmírem, tak mi něco napovídá, že beze mě to nejde a bez všech ostatních také ne.“
Zdroj: Jan Choura
Almaja naslouchala.
„A chceš cestovat?“
„Na to nemám peníze a naši by mě určitě nepustili.“
„Já myslela jinak. Můžeš dokonce chodit po stěnách. Létat.“
„To jde?“
„Jasně. Dělám to často.“
„Jak?“
„Vyprázdním si všechny myšlenky tady uprostřed hlavy. Nesmíš myslet vůbec na nic.“
„Jako myslet na prázdno?“
„Jo. Jako na prázdno a pak si tady uvnitř představíš, kde chceš být a letíš.“
„To ale není jako doopravdy? Přece nemůžu chodit po zdi jako pavouk nebo létat jako pták.“
„Tělo ne, ale tvá duše může přece létat a cestovat časoprostorem. Máš létací sny?“
„Mám.“
„Tak přesně takový pocit si uvnitř představ a můžeš cestovat na jakékoliv místo na Zemi a ve vesmíru.“
Když jsem si to poprvé vědomě vyzkoušel, roztočil jsem glóbus, do kterého jsem zapíchl prst, kam se budu chtít přenést. První cesta skončila ve vysokých horách, kde je i hora Čumulangma. Bylo to někde u nějakých Tibeťanů.
