Ukázka z knihy MRTVÍ MUŽI NEMLUVÍ - Dalibor Stach - 1993
KAPITOLA 1
Uběhlo něco málo let. Čas studentů byl dávno ten tam.
Ateliérem se nesla vzdušná a prostorová hudba. Taková, co měl Harrison nejraději. Hudba mu byla inspirací a tvořila nenahraditelnou atmosféru, kterou potřeboval ke své tvorbě jako vzduch. Dnes zašel do svého ateliéru dole ve městě jenom proto, aby dokončil poslední obraz pro výstavu, kterou pořádal příští měsíc ve městě. Na jeho výstavách se scházela vždy honorace z nejvyšších vrstev. Harrison se krátce po ukončení školy stal velice známým a jeho obrazy byly stále žádanější. Ale Harrison si držel odstup a sláva mu nějak nestoupla do hlavy. Ostatně na tu bandu snobů měl svůj názor. Vernisáže vždy přetrpěl s úsporným úsměvem a pak se někde v skrytu s kamarády lehce opil, protože nikdy nemohl zapomenout na zážitek s Lucií.
Teď byl Harrison natolik zabrán do nanášení barev, že zapomínal na čas, na sebe, na celý svět s jeho věčnými a nezvládnutelnými problémy, které vycházejí z nás. V tomto duchovním opojení, hluboké meditaci, se ztrácel veškeré zdánlivé realitě a logice. Stále více pronikal k prázdnotě, k samotné podstatě všeho.
Jeho hluboké rozjímání nenarušilo ani klepání na dveře ateliéru, který byl situován na půdě činžovního domu. Čekal, že někdo bude klepat, ale zároveň ucítil, jako by měl přijít konec. Ten pocit, že na něho sáhla sama smrt, byl nezadržitelný, ale nevyvolával v něm žádný pocit strachu. Byl odevzdán svému osudu.
Přistoupil ke dveřím a otočil klíčem v zámku, najednou si uvědomil, že tohle už někde viděl, že tohle už někde zažil. S hrůzou a očekáváním otevřel.
„Ahoj, kterej vítr tě sem zanesl?“
Žádná odpověď. Jenom se něco zablýsklo vzduchem a téměř zároveň se ozvala ohlušující rána. Vyšlehl výstřel. Harrisona střela odmrštila a vrávorající padal do barev, které byly všude na podlaze v plechovkách. Harrison lapal po dechu a rukou se snažil nahmatat střed hrudníku. Tam pociťoval největší pálení a bolest. Osoba vstoupila do místnosti. Dlouhý černý plášť až na zem, přes hlavu kapuci. Sama smrt. Osoba došla až k Harrisonovi. Teď zamířila podruhé.
„Ježíši Maria! Proč Ty?!“ vykřikl.
Osoba už podruhé nevystřelila, věděla, že by to bylo zcela zbytečné, protože Harrison pomalu, ale jistě umírá. Otočila se a opustila ateliér.
