KRUŠNOHORSKÉ PROROCTVÍ - Dalibor Stach - 2013

Forman

Tento příběh se začal odvíjet 13. února roku 1994, když jsme se vraceli autem ze Šumavy od dcery mého učitele mystiky a nejlepšího přítele z let gymnázia. Zatáčka před vesničkou Těšovice byla osudná. Auto nabralo na náledí rychlost, vyletělo ze silnice a v kotrmelcích jsme skončili pod strání. Auto bylo na odpis a my bezmála taky. Splnili jsme tak přání přítele, který v té době pracoval u dopravní policie. Loučil se s námi totiž se slovy, že pokud se budeme chtít vybourat, tak na Prachaticku, protože to má v regionu na dosah. V pondělí měl na stole výsledek v podobě fotografií z nehody.

Byl to zážitek, který na dlouhé roky ovlivnil mé rozhodnutí nevlastnit auto a přepravovat se pouze vlaky či autobusem. Jak důležité to bylo, se ukázalo v prostoru a čase. V roce 1997 jsem fotografoval na znovu otevřeném golfovém hřišti v Karlových Varech. Na filmový festival tam tehdy zavítal i Miloš Forman. Stalo se, že
na turnaj přijel později, a tak jsem ho směroval do rozehrané hry, protože jsem věděl, kde se pohybuje flajt s Bartoškou, Haškem a dalšími. Pak jsem si celou dobu povídal s jakousi paní
a marně přemýšlel, ke komu patří. Nakonec mi došlo, že je to Martina od Miloše Formana.

Po turnaji jsem nechal vyrobit fotografie i pro Miloše Formana s tím, že si ho druhý den najdu. Na druhý den jsem se stavil na recepci v Puppu, abych zjistil, že má Miloš Forman volný den. Ale večer měla být projekce jeho filmu, tak jsem si řekl, že se tam nějak přitočím a fotky mu předám. Sedl jsem na městský autobus číslo osm a jel na Olšová Vrata, ke golfovému hřišti, kde jsem měl rovněž odevzdat hotové snímky.

Na hlavním tahu do Prahy je u silnice jediné odpaliště poměrně rozlehlého golfového hřiště. V okamžiku, kdy jsem vystoupil z autobusu, tam zrovna odpaloval Miloš Forman. Došel jsem na recepci, odevzdal téměř 800 fotografií a zeptal se, jestli si mohu pana režiséra při hře odchytit. Dostal jsem svolení na devátou jamku. Slušně jsem ho tam pozdravil a předal mu fotografie. Co jsem uslyšel, mne docela překvapilo: „Pěkný fotky. Musím ti něco říct. Jsi první fotograf v mém životě, který mi donesl fotografie. Mám jen výstřižky z novin.“

Nechtěl jsem tomu uvěřit a pan režisér mi to znovu potvrdil. Pak se zeptal, co chci v životě dělat. Odpověď zněla, že chci od 35 let točit filmy a jestli nemá nějakou dobrou radu.

„Až budeš točit první film, tak si na to vezmi neherce a ochotníky, natoč si, co chceš, zkaz si to, udělej si maximum věcí sám, promítej a pouč se. To bude tvoje FAMU, pak budeš točit celovečerní filmy s Hollywoodem. Budeš vědět, že film není jen před kamerou, ale hodně důležitých věcí se odehraje pro projekt za kamerou.“

...

Nalezené světlo

Když jsem v létě 1978 u babičky v Kraslicích při chytání čolků na koupališti v Klingentalu zahučel pod hladinu, věděl jsem, že je zle. Neuměl jsem plavat, šel jsem ke dnu jako kámen. Voda se nade mnou zavřela. Pak jsem uviděl rodiče, jak pláčou nad otevřenou rakví. Ležel jsem v ní já. Díval jsem se s nimi na ležící tělíčko, ale neslyšeli mě, nevěděli, že stojím vedle nich. Cítil jsem, že jim to nemohu udělat, ale nebyl jsem se sám schopen dostat nad hladinu.
Ze srdce jsem poprosil, aby mě někdo zachránil, ale pak už jsem se nalokal vody a nechal vše osudu. Jediný člověk si všiml, že jsem zmizel pod vodou a vytáhl mě. Sledoval jsem to z břehu a šel podél sebe sama, až do chvíle, kdy mě zachránce rozdýchal, kdy jsem skočil zpět do těla. Bratra, který mě měl hlídat, vyděsila událost natolik, že mi o tom zakázal mluvit. Příhodu jsem prozradil babičce, ale až když mi bylo pětatřicet. Nicméně od doby, co jsem se topil, jsem pozoroval zvláštní věci. Dlouho jsem si myslel, že to tak vidí úplně všichni, tak jsem o tom nehovořil. Po té neblahé události se mi zdál zvláštní sen. Bylo to na louce někde v horách a přede mnou tančila dospělá dívka jako víla. Viděl jsem se tam jako dospělý, povídali jsme si o zajímavých věcech. Když jsem se ptal, jestli ji potkám, tak odpověděla, že se ještě nenarodila. Tehdy jsem vstal hodně brzo a vílu ze snu namaloval. Obrázek jsem si pak vystavil. Přemýšlel jsem, jestli v šesti letech není divné přemýšlet o takových věcech, jako že někoho v dospělosti potkám. Pak se mi začaly zdát sny, které se v průběhu času naplňovaly. Nevěděl jsem, jak je to možné, proč se to děje. Hodně jsem o tom rozjímal při sestavování modelů z ABC a během nekonečných výletů
po okolních lukách a lesích.

Pak přišel rok 1982. Zemřel tatínek a maminka se rázem ocitla na rozhraní mezi tímto a jiným světem. Intenzivně jsem četl její myšlenku na sebevraždu. Nespal jsem celý rok a hlídal v noci i nepatrné zvuky, až do chvíle, kdy maminku sebedestruktivní myšlenky opustily. Každá silná duše o sebevraždě uvažuje. Jsme tak navrženi. Ten rok se mi nic nezdálo a pak v druhé polovině roku 1983 přišel hodně intenzivní sen. 

...