21.10.2020 Knihy
Mrtví

Zdroj: Tereza Kozlová

Ukázka z knihy BRÁNA - Dalibor Stach - 1997

PROLOG

1. prosinec 2001

 

Renata se vrátila po pěti letech do Čech. Návrat z ráje světa, kde se odevzdala smyslům a zapomněla na vědomí ohraničení v čase a prostoru, poznamenala nečekaná událost. Tenkrát, do oněch míst odlétala s naplněním a pocitem,
že je nutné něco vidět a zažít, a pak se třeba usadit a vychovávat například děti. Doma ztratila smysl z věčného chození do práce, kterému se upsala hned po střední škole bez ambicí jít na vysokou školu. A tak ji shoda okolností a bláznivé rozhodnutí přivedlo
na ostrovy v Indickém oceánu.

Práci, kterou tam nelegálně sehnala a kvůli které se i na ostrovy vrátila, po měsíční pauze doma v Čechách, se týkala fotografie. Odskok domů jí umožnil, aby se se všemi rozloučila. Práci jí nabídl jistý Američan, který na ostrovech vlastnil minilab. Jejich čistě pracovní vztah se časem proměnil na přátelství.

 První dojem po návratu se jí zdálo, že se za ten dlouhý čas, co byla pryč, nic nezměnilo. Možná některé povahové rysy určitých lidí vykrystalizovaly, ale nic víc. Hned po příletu vyhledala svou dlouholetou přítelkyni Irmu, aby U Zlatého Karase v Karlových Varech porozprávěly o životě. Nemohly si nepadnout do náruče
a neplakat, po tak dlouhém odloučení.

„Vypadáš dobře,“ řekla Irma na uvítanou.

Po rozvedení svých životních osudů si Renata vzpomněla mimoděk, potom co se noc přehoupla přes půlnoc, na osůbku, která ji v minulosti dostatečně zásobovala dopisy a všemožnou literaturou hlubinného typu.

„Nevíš, co dělá Roland? Strašně dlouho mi nenapsal,“ čekala, že se od Irmy dozví něco zajímavého. Renata si ho zafixovala jako ztřeštěného a nevypočitatelného chaotika, kolem kterého se stále něco dělo. Pokaždé něco jiného a dostatečně šíleného. Vlastnost, která na sebe vždy nechá strhnout velkou pozornost. Považovala Rolanda za přítele, který vždy zůstane na blízku a je možno se na něj kdykoliv obrátit. Věřila, že potkal svou osudovou lásku a teď s ní žije někde spokojený život. Ze srdce mu to přála. Ale člověk má nebetyčnou tendenci věřit svým snům a ty se v tom lepším případě stanou skutečností, v opačném zbudou jen oči pro pláč a možná i hořkost v ústech, když se neumíte vyrovnat
s prohrou. Nepochybně nic nebránilo tomu, aby Renata v skrytu duše věřila, že je to tak, jak si vysnila. Ovšem co jí Irma vyzradila její sladký, takřka přesládlý sen, ji převálcovalo. Realita byla vskutku nepochopitelná.

„Roland?“ Irma sklopila oči a řekla: „Neptej se,“ nechtěla vyložit karty na stůl, tak jako se tomuto tématu po léta taktně a obratně vyhnula v jejich vzájemné korespondenci.

„Co se stalo?“ naléhala Renata překvapená vyhýbavou odpovědí.

„Není,“ řekla suše a v srdci něco polkla.

„Jak není? To jsi mi nikdy nenapsala. Irmo, co se stalo? Je mrtvý?“ ptala se Renata rozpačitě.

„Nevěděla jsem, jestli ti to mám napsat,“ odpovídala váhavě Irma.

„Tak co se stalo?“ naléhala dál Renata.

„To víš, že jel Roland na tu svou expedici do Himalájí? Je to právě tři roky.“

„To vím. Od té doby mi nenapsal ani řádku. A přitom tak rád psal dopisy. Znala jsem ho. Alespoň doufám. Ještě mne na tu expedici zval, ale neměla jsem tenkrát čas. Byla jsem s kamarádkou na Novém Zélandě. Tak co se stalo?“

„Ztratil se. Tři roky byl považován za nezvěstného, a letos na podzim ho úředně prohlásili za mrtvého. Jsou lidi, kteří si myslí jedno a druzí ono.“

„Počkej?! To nemyslíš vážně. Roland, že je mrtvý?“

„Jo, holka, je to tak. Na tom už nic nezměníš. Lidi přijdou, odejdou.“

„Myslíš, že žije? Tam někde?“

„Jestli myslíš tam nahoře, tak možná ano. Jestli v Nepálu, tak pravda je taková, že podle oficiální verze zahynul v lavině. Nikdo ho nikdy nenašel. Je však otázka, jestli ho někdo někdy vůbec hledal? Mezi námi, kdyby žil, tak co by tam pro Boha živého dělal?“

„On byl vždycky trochu švihlej,“ uklidňovala svou zasaženou dušičku konstatováním Renata. „Byl tam s ním někdo?“

„Budeš ho znát. Dany.“

„Toho znám.“

 Veselá atmosféra, která panovala až do této chvíle, než se začaly bavit o Rolandovi, vzala za své.

„Irmo, jdu spát, jsem unavená. To s tím Rolandem mne dost vzalo. Nezlob se, zavolám ti,“ řekla průhledně Renata, i když nechtěla dát najevo své vnitřní rozpolcení. Zaplatila účet a nechala si zavolat taxík, který ji zavezl domů.

Doma vyhrabala ze skříně zažloutlou škatuli od bot, ve které schovávala různé poklady, dopisy, básně a fotografie od něj. Nevyhodila je, jako to s oblibou dělávala se vším, co jí zdánlivě nic nedávalo. Zesmutněla, když vzpomínala na dobu, kdy s ním prožívala něco smysluplného a zajímavého. Teď začala chápat souvislosti, co Roland tenkrát říkal o tom, co se přihodí, když
se zdánlivě minou. Přiznala si, že mu tenkrát moc nerozuměla, nechápala jeho básně. Nedokázala se vcítit do toho, jak žil, co a jak hledal a dost možná ani nechtěla. Rozplakala se tak usedavě,
že probudila svou mámu, která vstoupila do jejího pokoje vonícího čerstvou malbou, aby ji utěšila.

„Renatko? Co se ti stalo?“

„Mami…. Víš… Roland… ten… jak… fotil… je… mrtvý.“

  Přitulila se, instinktivně toužíc po lidském teple, do kterého se mohla schovat jako do stříbrné kuličky.

„Holčičko moje,“ pošeptala jí do ucha. Nemohla ji víc pomoci, protože tu bolest v srdci si musela přetrpět sama.


 S probuzením Renata oprášila Danyho staré telefonní číslo v seznamu.

„Prosím! Dany Harry.“

„Dany, tady Renata.“

„Á, Renata! Tak ty ses vrátila? Nebo voláš přímo z ráje?“

„Vrátila. Na chvíli. Dany, mohu se zastavit?“

„Jistě. Přijeď. Budu tě čekat. Jo, abych nezapomněl, máš tady dopis.“

„Dopis?“

„Dopis.“

„Od koho?“

„Je od Rolanda.

„Od Rolanda?“

„Víš, co se stalo?“

„Vím.“

„Dal mi ho den před tím, než se ztratil.“

„Mohu přijet hned?“

„Přijeď.“

 Za půl hodiny zvonila na zvonek dveří jeho bytu.

„Jsi ještě krásnější, než jsi byla. Holka jedna. Jak to děláš? Posaď se! Dáš si kafe?“ chrlil ze sebe.

„Dám si čaj.“

„Dobrá. Tak tedy čaj.“

„Dany?! Pamatuješ, kdy jsme se seznámili?“ zvolala za ním do kuchyně, kam odběhnul.

„Jo, když jsme tě u Rolanda seznamovali se základy barevné fotografie. Abych nezapomněl, tady je ten dopis,“ vytáhl lehce pomuchlanou obálku ze zásuvky a podal ji Renatě. „Už jsem
si myslel, že s tím budu muset letět za tebou,“ řekl s úsměvem.

„Už nemusíš.“

„To víš, když není na člověka spojení.“

„Dany, co se přihodilo na té vaší výpravě v Himalájích? Co se stalo Rolandovi?“

„To poslední ráno, co jsem s ním mluvil, plácal něco o cestách osudu. Fakt byl divnej. Ten dopis mi dal večer, abych ti ho předal, až tě někdy uvidím. Tak ti ho teď dávám. Kdyby tam bylo napsáno, že žije, tak mi to prosím tě řekni. Člověku se nechce věřit, že skončil, tak jak skončil.“ 


martina

Zdroj: Tereza Kozlová


K A P I T O L A XII

... Dálkový přenos myšlenek je stejně fascinující jako let k Měsíci. Vše je překonatelné…

... Vzal jsem Tě za ruku ve svém srdci a otevřel bránu do atomu. Divila jsi se: „Je to tady tak prázdné, ale támhle jako by něco bylo?“ a ukázala jsi rukou někam nahoru a zase dolů. Byly to elektrony.

„Tam se podíváme za chvíli. To je nižší patro Vesmíru.“
A tak jsem Tě vzal za ruku ve svém srdci a šli jsme tou prázdnotou k něčemu, o čem jsem Ti řekl, že něčím by mohlo být. Otevřel jsem bránu a vstoupili jsme.

„Z té dálky, kde jsme stáli, to vypadalo, že zde něco je, ale je tady stejná prázdnota jako předtím.“ Byla jsi udivená. „Ale támhle se něco vznáší! Vidíš to!“ vykřikla jsi radostně.

„To, co vidíš, by mohly být qarky, a proto k nim půjdeme, abych ti ukázal podstatu Vesmíru a v podstatě další jeho patro,“ odpověděl jsem na Tvé nadšení.

„Jaké je?“ zeptala jsi se.

„To právě pochopíš, až tam budeme spolu stát,“ odpověděl jsem, držeje Tě v dlani jako vzácné světlo a vstoupili jsme do brány.

„Z té dálky to vypadalo, že zde něco je, ale je tu prázdnota. Támhle se něco vznáší, ale vím, že když přijdu blíž, že to bude stejné. Jak hluboko můžeme sestoupit? Kolik pater
má Vesmír na tuto stranu? Je to skutečně nekonečno? To by ovšem znamenalo, že ve Vesmíru je něčeho tak málo, co prostupuje tuto prázdnotu. Co to je?“

„Ptej se svého pozorovatele,“ odpověděl jsem a měl jsem radost z toho, že jsi se dotýkala podstaty existence a bytí vůbec.

„Těch pater je nekonečně? Viď?! To je Bůh nebo
ta Nekonečná Inteligence, o které jsi mluvil? Je to tak, cítím to ve svém srdci. Čím jsi mne to naplnil? Ten pocit, to je to, co JSEM hledala.“

TELESFOR

Zdroj: Tereza Kozlová

Odběr novinek